Vel. Mez – Nová ves – Jihlava

Tak nazdar BIKEŘI. Suma sumárum to byl opět pěkný výlet. Jako nejlepší se mi zdála varianta vyrazit s kolem vlakem do Jihlavy nebo Velkého Meziříčí. Na trase prý tentokrát skoro žádne brody nebyly (kdo nevý vo co go, mrkne se tady), jen pár bývalých mlýnů. Profily naznačují že trasa Jihlava Nová Ves byla pohodička, s Vel-Mezem to bylo horší. Počasí na sobotu i neděli nám přálo. Jediné co jsme museli vyřešit je kdy a kam vyjedem z Brna. Byly 2 možnosti: BRNO – JIHLAVA nebo BRNO – Vel-MEZ.

Po zralé úvaze se rozhodujeme dát tu těžší trasu na sobotu a tu kratší-lehčí na nedělní vystřízlivění.

Trochu statistiky: Vel-mez – Peťák

Profil –trošičku divočejší 🙂

Mapa – kliknutím zvětšíš:

Itinerář:

Název	Hodnota
Délka trasy	43.71 km
Úseky cesty typu „Lesní/polní“	8.53 km (20 %)
Úseky cesty typu „Vozová“	8.25 km (19 %)
Úseky cesty typu „Silnice III.třídy/MK“	18.3 km (42 %)
Úseky cesty typu „Silnice II. třídy“	8.64 km (20 %)
Stoupání v úsecích	18.12 km (41 %)
Klesání v úsecích	25.59 km (59 %)
Maximální výška	636 m n.m. („v úseku (16601479) -> (16601482)“)
Minimální výška	399 m n.m. („(16601902)“)
Převýšení	237 m
Celkem nastoupáno výškových metrů	522 m (sklon 2.9 %)
Celkem sjeto výškových metrů	659 m (sklon 2.6 %)
Maximální sklon do kopce	17.6 % (0.1 km v úseku Homžův Mlýn -> (16601353))
Maximální sklon z kopce	14.9 % (0.2 km v úseku (16601479) -> (16601482))

Trochu statistiky: Peťák – Luka nad Jihlavou

profil – tentokrát již umírněný

mapa – kliknutím zvětšíš:

Itinerář:

Název	Hodnota
Délka trasy	22.6 km
Úseky cesty typu „Pěší“	3.8 km (17 %)
Úseky cesty typu „Lesní/polní“	7.6 km (34 %)
Úseky cesty typu „Vozová“	5.6 km (25 %)
Úseky cesty typu „Silnice III.třídy/MK“	5.6 km (25 %)
Stoupání v úsecích	10.4 km (46 %)
Klesání v úsecích	9.2 km (41 %)
Maximální výška	510 m n.m. („v úseku Rokštejn -> Dolní Smrčné“)
Minimální výška	410 m n.m. („v úseku Nová Ves -> Přibyslavice“)
Převýšení	100 m
Celkem nastoupáno výškových metrů	145 m (sklon 1.4 %)
Celkem sjeto výškových metrů	125 m (sklon 1.4 %)
Maximální sklon do kopce	4.2 % (1.3 km v úseku Dolní Smrčné -> Rokštejn)
Maximální sklon z kopce	5 % (1 km v úseku Dolní Smrčné -> Rokštejn)

Start – Křižanov-Kozlov-Sviny-Velmez:

Výlet začal pro některé trošičku divoce sladkým cca hodinovým spánkem některých členů osádky. Srážíme se na nádraží v Kr. poli a kupujeme lístky a COC-A-COLU (jen 0,5 litru – já to říkal že na tak vážný stav je to málo). Ve vlaku se posilňujeme vizourem a netrpělivě očekáváme výstupní stanici – ha konečně Křižanov. Ptám se výpravčího jestli neví, kde je tu otevřená hospoda (ví, bohužel buď na opačnou stranu než chceme nebo Vel. Mez.) Naďa se rozhodla že to do Velmezu vydrží.

Vyrážíme z Křižanova směr Kozlov (daňově diskrimonavná obec jak uvádějí na svých stránkách). Po projetí Kozlovem kolem rybníka končí asfalt a začíná kamení. Doslova – opět tzv. jemě vyštěrkovaná cestička kameny velikostí něco mezi pěsti šumavského dřevorubce a Einsteinovou hlavou. První kopeček a první zastavení a některým (mrkni se kolem) začíná bejt ouvej – cituji: „Buď teda jako pojedem a to hned nebo se zbleju a usnu“.

Tak teda joo jedem dál 😆 . Podjedem trať a šlapem si to do kopce na Sviny (doufaje v otevřenou knajpu na ranní vyproťovák pro marody). Někteří šlapou kolmo, jiní jsou na vejletě a rovnou pěšmo. Jediná zahrádka se slunečníkem je za 2m vysokým plotem na soukromém dvorečku, takže nic a hajdy dál na Lhotky.

Za Lhotkama nás příjemě překvapuje jak mírně zvlněná krajina, tak velice příjemná miniasfaltka a pohodový sjezd k Velmezu. Ten se ke konci mění v soustavné brždění a trpké konstatování, že takový sjezdík stojí za …, když nevíš jestli tě v další zatáčce nesmete auto. Po chvilce dohadování a dotazování se kdeže nám vlastně nalejou se vracím k první otevřené hospodě (jj správná nálevna, hned jak sme jeli kolem padly sme si do oka) u Wachtlů. Polívka napravovačka, pivko, žlutá (kombajnérka) a já neodolám šnyclíku.

Pohoda – Velmez-Nesměř-Řihákův mlýn-Studnice

Po obídku máme před sebou příjemné Nesměřské údolí. Nejdřív se ale ještě chvíly motáme ve snaze vypadnou z Velmezu pokud možno kýženým směrěm. Nakonec se zadaří a fičíme sice zase po asfaltu, místy už notně rozbitém (bikerovo srdce zaplesá). Cesta je příjemná ve stínu lesa a chládku od vody.

Všichni se kochají solitérnímy balvany a jejich shluky v říčce. Při příjezdu do tábora u Eliášovy myslivny se na nás valí vzpomínky na 2 praxe, které sme tu společně zažily. Jakoby se tu nic nezměnilo, jen ten potok je zarostlejší. Chvilku zevlujem a hurá k Řihákovu mlýnu.

Tady nás čeká odplata za těch pohodových 8 kilometrů v podobě 80 výškových metrů na půl kilometru délky. Opravdu je to za odměnu, ale nevzdávám se a celé si to vyšlápnu. Baby si taky šlapou ale po svých, ke konci aby se neřeklo a bylo co fotit tak hajdy do sedla 🙂 .

Jde to – Studnice-Budišov-Nárameč-Přeckov-Benetice

Po tom výšlapu zezdola si dáchnu na lavce ve Studnici. Při pokusu trefit cestu na Budišov nás místní naštěstí korigují a navádějí správným směrem.

Po cestě míjím v poli domorodce hrabajícího seno. Na můj dotaz jestli je v Budišově otevřená hospoda mi odpovídí takto (citace): „No jasně že je – hospoda U SPORTU. Mají tam Gambrinus, Velveta, Starobrno a Plzeň, Ta je mooc dobrá – včera sem jich tam dal dvanáct kousků a jak mi sedly.“

Posilněni vidinou orošené láhve šlápnem do pedálů. Zámek chceme jen minout, ale Pe-Fi striktně nařizuje, že když už se sem vleče takovou cestu, tak si ho aspoň vyfotí.

Po příjezdu do hospody se ukazuje že plzeň je fakt asi mooc dobrá a že ten domorodec ji se svýma kámošama celou vyžahl. Plzeň není, takže Bláto. A párečky a ledňáčci. Naďa se opět vyprosťuje polévkou, tentokrát gulášovou a vypadadá už konečně trochu jako člověk. Zato cyklovýletníci o stůl dál lemtají jednoho panáka vaječňáku za druhýma moc jako lidi už nevypadjí. Mno moc dobrá hospůdka.

Je čas vyrazit do Náremče (tam to jistě bude máramný). Pivo v každé noze dělá svoje a zezačátku se moc nechce. Za Náramčí vyšlápneme kopec (někteří akčnější 3x) a přes Přeckov si to valíme, pak už spíš jen šinem do Benetic do hospody.

Už tam budem ? – Benetice-Vel. Javor-Čihalín-Nová Ves

Zatímco sme si objednávaly pivka a Zonky ve velice příjemné hospůdce v Beneticích, tak nejmenovaný jedinec z Břeclavy minul hospodu a šlapal si cestu ke kostelu do kopce. Takový lidé (pokud jsou ještě lidmi) s tak nechutně velkým množstvím zbytečné energie by se měli zavírat do rezervací (a zbytečně nekrmit).

Naše Nula po pivíčku pookřála do stavu, kdy začala být fotogenická a tak jak všechny hned z rána proslila, aby ji po příjezdu k Petišému někam uložily, tak teď s blížící se večerní hodinou a cílem cesty chytla slinu a už se viděla jako hvězda večírku.

Vrchního sme se doptaly na cestu k Velkému Javoru a vyrazily sme do kopce (už asi po X-té jsem sliboval babám že toto je ten poslední stoupáček a pak už jenom sjezd 🙂 ). Vyšplhaly sme se na hřeben a odměnou nám byl sluncem zalitý obzor nad nádherně zvlněnou karajinou.

Nějaké ohradníky nás nezastavily, o to se postarala až cesta, která se na louce tozlplynula v trávu a kde nic tu nic. Tak sme zkusily zahnout do lesa s tím že se uvidí. A taky že se vidělo, dokonce sme aj ten Velký Javor našly. Pár fotek a rychle k Peťákovy na nějakou baštu. V dalším (zaručeně posledním) stoupání se Naďa zamyslela, přestala šlapat a opět nám ukázala výhody nášlapných pedálů. Takovou držku byste s normálníma šlapkama nezvládly :).

Po cca 1 km sjezdu po „jemném štěrku“ (viz úvod článku) se napojujeme na pěknou asfaltovanou polňačku. Šjezd do Čihalína je záplata na ten bordel, který sme před chvílý projely. Bohužel dojšlo k menšímu přehmatu co se polohy Peťáka týká a místo toho abysme pokračovaly v pohodovém sjezdu do Nové vsi-Podhájí si to berem „zratkou“ přes les do Nové Vsi.Baby jsou samozřejmě patřičně nadšené (tady někdo okolo jde to nadšení vidět). A obzor se tím sluncem začíná zalívat čím dál tím víc.

Ještě před dědinou jsme skákly na nákup do kukuřičného pole. Nová Ves – Podhájí je jinde než Nová ves což jsme zjistily ihned po minutí cedule oznamující její konec, aspoň jsme viděli Houbův barák i s panem stavitelem. Pak už jen uvítání u Peťáky a Večůrek v klasickém stylu tudle bečku dopi….chrrrrr.

Neděle ráno – Nová Ves-Číchov-Bransouze-Rokštejn

Po 5ti hodinové přípravě k odjezdu, kdy sme se k tomu stále neměly jsem zavele a jelo se. Pe-Fi na vlak do Okříšek (nebo Okříšků nabo jak) s otlačenou zadní tváří. My ostatní hrdinové jse mse rohodly to nevzdál a vyrazila jsme směr Jihlava. Po pár set metrech nás čekala cesta kolem strmých skal s pár splavy na řece. Typická cyklostezka :).

Za skálama se otevřelo nádherné údolíčko s chatičkama a trávníčkem dle anglického stylu (superzelený golfáček), no prostě paráda jen se hajnout. Červená turistická si nás povodila jak malé Jardy a za chatičkama se jala stoupat do hnusného kopečka. Naštěstí za chviku zmizela do lesa. Sjezdík z toho stoupáku byl poměrně kořeněný a zakončovala ho taková malá strouha akorát na přední kolo (strouha držkopádka).

V Číhově jsme objevily brod a náramě si ho užily (co na tom že byl vedle most, minulý cyklovýlet byl ještě v krvy 🙂 ). Hospoda nikde a pan slunce pražil o 107. Mezi baráčky a kolem pole lánu vojtěšky hurá do Bransouzů. Kolem chatiček se jede fajn po prima ujeté polňačce (kdepak hlína je hlína, sem ještě móda jemného štěrku z lomu nedorazila) která se prudce stočí a změní v lesní pěšinku. Tou se pak vyloupnem dalším chatařům rovnou na zahradu.

V Bransouzích míjíme koupátko, které říka „skoč do mě“. Tomu jde ještě odolat ale místnímu bufáči kde říka Gábina „vypij mě“ už odolat nejde. Posouváme odjezda vlaku z 16.40 na 18.40 a posíleni vyrážíme hurá směr Dolní smrčné a pak na Rokštejn. Bohužel mezi Bransouze a dolní smrčné dorazila opět štěrkovací horečka a je to zážitek, naštěstí potkáváme další brod.

Z Dolního smrčného stoupáme nepříjemným kopečkem na Rokštejn. Suki si myslí že si to sjede po cestě zpět ale ouha Rokštejn je hrad který nestojí na kopci ale jenom na nějakém skalním brdku. Takže sjet si todle by znamenalo to zase vystoupat z druhé strany, tak se volí delší a o to horší zelená pěší.

Jihlavu nedáme, že ? Rokštejn-Rozseč-Luka nad Jihl.

Hradní zřícenina je pěkná a veliká, připomíná spíš staveniště (než archeologický průzkum bych to nazval dodělávky po letech), ale při psaní tohoto článku už vím že celé toto nádherné údolí se někdo rohodl zhodnotit stavbou přehradní hráze (naštěstí to zatím zastavily, ale když vrchní vůl z EU řekne 10% energie z vody tak se toho asi zase nějaký český vůl chopí).

Z hradu po zelené parádní lesní pěšinou přes kořeny. Líbit se mi to přestalo po 500m, kdy zjišťuji že to co mi odlítlo od předního kola není šiška, ale mobil vypadnuvší z blbě zapnuté kapsy na řídítkách. A tak jdem se Sukim hledat zpět (nic) a zase dopředu (nic) až mě napadá zkoušet připojit BT Handsfree a telefon nakonec vypískám. Krytku baterky najde Suki na kopřivách. Tfuj to zase byly nervy (nejvíc by mě sraly ty smartmaps na kartě).

Zelená se zelení a začínáme litovat že sme nešlapaly zpět do toho krpálu. Dostávám poměrně jedovatou dávku od extrémního ováda pro sichr rovnou do podpaží. Poštím řídítka a padám na držku. Po chvilce pění chvály na šecko okolo narovnávám otočené řídítka rychle se odjebáváme z této fajné pěšinky směr Rozseč.

Na místní zastávce zjišťujeme že 18.40 z Jihlavy nehrozí a taky něco k snědku by bodlo takže hurá do Luk nad Jihlavou a pro sichr opět „štěrkovou cestou“. Na nádru si necháme poradit kam do hospod a po sjetí všech 5ti otevřených končíme v picérce s picou na stole (guláš by byl lepší, tos měla Nadi pravdu). Ale co teplé to bylo a zapláclo to. Hurá na vlak a pali na Brno.

Tak zase někdy bikeři 🙂 G.